29.7.2016
Musím se vymluvit a nemám komu. Díky statistice moc dobře vím, že ke mě na blog moc lidí nepřijde a tak se vypovím tady.
Člověče, kdyby jsi se náhodou ke mě přeci jen dostal, nechceš-li, nečti. Jsou to vesměs jen nářky nad zpackaným životem. Velké zklamání, které musí jít ze mě ven.
Všechno je jak
blbej sen. Jak špatnej scénář z tuctovýho filmu. Celej den musím
myslet na ten posranej včerejšek a furt tomu nemůžu uvěřit.
Pořád si říkám, že přijde Míra z práce a řekne, že to byl
jen špatnej vtip. Sázka. Nějakej přiblblej test...
Když sem ho potkala, myslela sem, že je to chlap na celý život. Že spolu
vychováme děti, na starý kolena si někde pořídíme domeček se
zahrádkou a budem pěstovat mrkev a levanduli. Že budem žít v
harmonii, toleranci, důvěře…. dokud nás smrt nerozdělí. Náš
svazek byl pro mne téměř posvátný. Nikdy by mne nenapadlo si s
někým jiným něco začít. Proč taky? Vždyť muže mám. A ať
je jakýkoli, je to otec mých dětí a to už se nezmění. Co na
tom, že ve svazku s ním jsem přestala žít? Moji známí a
kamarádi ho nezajímali. Prý - neměl by si s nimi o čem povídat.
A tak jsem se pomalu se všemi přestala stýkat i já. Poznávala
sem jen Mírovy známé, kolegy a kamarády. Když se narodila
děťátka, přestala sem jezdit s Mírou po závodech a zůstala tak
naprosto sama. Míra jezdil víkend co víkend pryč. Bylo jen a jen
na mne, jak děti zabavit. Nejlépe bez prostředků, neb jsem byla
bez pravidelných příjmů a žebrat o peníze u Míry se mi
příčilo. Bylo mi líto, že nemám nic hezkého na sebe. Že děti
nemají žádné nové věci, poněvadž sem nakupovala pouze po
sekáčích. Zatínala jsem ale zuby, neb sem dobře věděla, že
musíme rychle splatit půjčku na byt. Po mateřské jsem hned
nastoupila do práce. Na zastupitelství bylo „leháro“. Práce
mne bavila – pokud nějaká byla. Bohužel jsem tady zažila
šikanu. Doslova a do písmene - psycho. Dotyčná se postarala i o
můj odchod. Smůla se mi dál lepila na paty. V továrně sem
dostala alergii na lepidla a tím pádem se se mnou taktéž rychle
rozloučili. Abych se s nimi náhodou také nechtěla soudit, jako
jiné pracovnice. Práce na poště byla z nouze cnost. Roznášení
letáků bylo hodně ponižující, ale zatínala jsem zas zuby,
doufala v lepší zítřky a snažila se být na ostatní co
nejpříjemnější. Také jsem sklízela ovoce. Byla jsem oblíbená,
spolehlivá, pečlivá…a tyhle vlastnosti se cení. Okolnosti mne
donutily odejít a zkusit štěstí v čokoládovně. Tam jsem se
znovu setkala se šikanou. Nemohla sem uvěřit tomu, jak dokážou
být lidé zlí. Nakonec jsem byla ráda, že mne vzali zpátky na
poštu. A rovnou jako pošťačku, čímž jsem vlastně povýšila.
Co na tom, že to byla ještě větší dřina, než ty bláznivé
letáky. Co na tom, že jsem si zdravotně ublížila a nemohla
pomalu ani chodit. Nenechala jsem toho, zatnula zuby a dřela dál. S
úsměvem na rtech, poněvadž lidem není nic do mých problémů.
Pověst spolehlivé a příjemné doručovatelky těší, přestože
vím, že to není zadarmo. Finančně jsem si malinko polepšila.
Ale stejně si vyskakovat nemůžu. Výplatu utratím za jídlo, za
oblečení pro děti a za nezbytné „zbytečnosti“ do naší
domácnosti. Nikoho tím neobtěžuji a tak asi ani nikdo netuší,
kolik co vlastně stojí. Pro sebe si stále nakupuji oblečení až
když se mi předešlé rozpadá. A stále moji skromnost nikdo
nevidí. Jsem spíš sama proti sobě. Za dobrotu na žebrotu. Prostě
se snažím, abychom to měli doma pokud možno co nejvíc hezké a
aby nic nechybělo. Nekřičím, nedělám scény. Jsem tolerantní a
čekám. Stále čekám. V jaké náladě přijde Míra z práce.
Čekám na pusu na přivítanou. Čekám na pohlazení. Čekám na
vlídné slovo. Čekám na volný víkend, abychom mohli všichni být
spolu. Abychom si někam vyšli. Nebo vyjeli. Řídit by tedy musel
Míra. Taky mi tuhle skutečnost neustále vyčítá. Přestože
nejsem jediná osoba, která neřídí auto. A nakonec i přestože
nejsem jediná osoba z jeho okolí, která neřídí auto! Vždyť
kolik cest by mu odpadlo, kdyby nemusel zbytečně jezdit tam a zpět,
jsou-li například závody poblíž Budějc. Bohužel je tato
nečinnost vyčítána pouze a jen mě. Takových paradoxů bych
našla víc. Například je mi vyčítáno, že jsem byla nějakou
dobu na pracáku a nechodila do práce. Vzápětí je mi ovšem
vyčteno, že jsem do práce chodila skoro pořád a tím pádem jsem
se nemohla dostatečně postarat o děti a o domácnost. Že musel
Míra chodit s dětmi po doktorech…. Ale copak si nevzpomíná,
kolik doktorů jsem naběhala s dětma, když sem byla doma? Jak jsem
v krátkém časovém úseku musela s kočárkem doběhnout od
dětského doktora na Voříškárně až k nemocnici? Už si
nepamatuje, jak se mnou jednou do té nemocnice jel autobusem a jak
jsme se do toho autobusu s kočárem ani nedostali? Neb řidič byl
blb a zastavil dveřmi před stromem? Kočár a MHD, to byl skoro
očistec.
Přišly časy, kdy
všichni lidé z mého okruhu nesplňovali podmínky k seznámení s
Mírou. Všichni byli pod jeho úroveň. A to i přesto, že je vůbec
neznal a nevěděl o nich ani ň. S mými příbuznými se setkává
jen zběžně a takřka za letu. I oni jsou omezení. Prostě a
jednoduše…cokoli a kdokoli se mnou související, neodpovídá
Mírovým představám o kvalitě. Včetně mě!
A pak se jednoho dne
stane, že od člověka, kvůli kterému jsem opustila svůj minulý
život, kvůli kterému přežívám v našem stále rozestavěném
3+1, kvůli kterému sem nic neviděla a nikde nebyla…..tak od TOHO
uslyším tu nejholejší větu: „Mám dítě.“
A jak tak píšu
tuhle „stížnost na život“, přemílám si neustále všechny
ty společné chvíle. Nikdo není dokonalý. Každý má svoje pro a
proti. A abych mohla s někým být ve dne v noci, až do konce
života, nevidím na něm jen to špatné. Snažím se ho vidět i v
dobrém světle. Bohužel Míra to viděl jinak. Viděl jen tu horší
stránku. Viděl mě nezaměstnanou a bylo pod jeho úroveň žít s
někým takovým. Viděl mě roznášet letáky a styděl se za mne.
Viděl ve mně třetí dítě, outěžek, o který je třeba se jen
starat. Ale já sem nepotřebovala tuhle péči. Potřebovala jsem
partnera, který vyslechne moje peripetie, který mne podrží...který
mne přitulí a zašeptá: „to zvládnem“. Který mi bude oporou
v dobrém i zlém. Kterému jsem přizpůsobila svůj život a snad i
čekala to samé. Od kterého jsem očekávala stejnou míru
tolerance, jakou jsem produkovala i já.
Podraz. To je jediné
slovo, které se zas a znova vrací. Proč zneužil mé tolerance?
Proč si vůbec začínal s někým jiným? A když už si začal,
proč se nechránil? Celou tu dobu vědomě pracoval na tom, aby mi
ublížil. Mě a našim dětem. Aby se stalo zákonitě to, co se
opravdu stalo….že jeho nový objev otěhotněl. Copak ani jednoho
nenapadlo, že za jejich lehkomyslnost bude platit i ten nově
narozený, nevinný človíček? Podraz. Pořád tomu nemůžu
uvěřit. Druhá míza. Kdo by to byl řek. A zrovna u Míry, který
byl tak zásadový. Vedle kterého jsem žila v nechtěném celibátu.
Léta odříkání, tajných slz, léta ponižování, osočování,
shazování autority před dětmi….mám co sem chtěla. Až sem
vede přemíra tolerance a pokory. Ženská prostě musí být tak
trochu i mrcha, jinak ničeho nedosáhne. Jinak se po ní bude akorát
šlapat.
Říká mi, že
musíme spolu víc mluvit. Je směšné, že to říká zrovna on a
právě teď. Tohle byla vždycky moje věta! To ví každé malé
dítě, že spolu musí lidé víc mluvit, trávit společné chvíle,
mít společné zážitky, jinak se zcela odcizí. A vida...došlo na
má slova. Už jsem ta zcizelá. Sedí tady naproti mně, tváří se
zkroušeně, a neví. Neví co bude dál. Neví co bude dělat. Neměl
si tyhle otázky pokládat trochu dřív? Když má tak rád všechno
nalajnovaný a dokonalý, proč se najednou začal chovat jak
puberťák, kterýmu je všechno naprosto fuk?
Slyším, že by
nejraději žil s námi všemi v jednom domě! ??? To přeci nemůže
myslet vážně? Copak si nedovede představit, jak by mu bylo,
kdybych ho do stejné situace postavila já? Žil by s nějakým
dalším, cizím chlapem pod jednou střechou? Dokázal by se mnou
vůbec dál žít? Dál dělat jako že se nic nestalo? Dokázal by
to samé, co chce teď po mě? Myslím, že by práskl dveřmi a
utíkal by se schovat pod maminčina křídla. Myslím, že je to
slaboch. Bezpáteřní sobec. A protože ho už znám a vím, že
cokoli řekne nebo slíbí, toho zpravidla nedostojí….bojím se
čím dál tím víc zítřků.
Co bude dál?
